|
PLŘS - protiletadlové řízené střely
Jsou obdobou PTŘS, v provedení pro pozemní vojsko se používají pro ničení nízko letících cílů a na relativně krátkou vzdálenost. Podrobné charakteristiky jsou u jednotlivých typů.
Na světě existuje přes dvacet typů přenosných řízených střel krátkého dosahu proti vzdušným cílům, které anglická terminologie označuje zkratkou MANPADS (MAN Portable Air Defense Systems). Jejich hlavním úkolem je bodová obrana menších vojenských jednotek (rot a čet), případně útvarů samostatně operujících (především jednotek rychlého nasazení nebo zvláštního určení).
Většina modelů se skládá ze dvou základních částí. Tou první je trubkové odpalovací zařízení, uvnitř něhož je umístěna malá raketová střela. Druhou částí je blok tvořený rukojetí, spouš?ovým mechanismem, optickým zaměřovacím systémem a zdrojem elektrické energie. Odpalovací zařízení bývá použitelné jednorázově, zatímco pomocí bloku lze po připojení nové raketnice uskutečnit další odpaly. Vlastní řízená střela je z raketnice vymetena startovacím raketovým motorem a v bezpečné vzdálenosti se zažehne motor letový. Doba letu obvykle nepřesahuje dvacet sekund; není-li cíl zasažen, dojde k autodestrukci.
Většina přenosných PLŘS používá pasivní samonavádění, které sleduje tepelné vyzařování cíle - infrazáření. Systém pracuje automaticky, takže obsluha může okamžitě po odpálení změnit pozici. Rovněž výcvik operátorů není příliš náročný. Efektivita těchto zbraní však prudce klesá s vývojem různých protiopatření; střely ze 70. let mají na soudobém bojišti účinnost pod 10 procent, zatímco nejmodernější typy až 90 procent.
Druhým rozšířeným systémem je dálkové řízení po laserovém paprsku, Toto navádění je zatím pokládáno za nerušitelné a pravděpodobnost zásahu údajně dosahuje až 95 procent.
Až na několik výjimek se přenosné PLŘS odpalují přímo z ramene. Většina typů ale byla modifikována i pro další protiletadlové systémy krátkého dosahu, obvykle umístěné na lehkých terénních automobilech nebo menších plavidlech. Pro jejich malou hmotnost se s nimi často setkáváme také na vojenských vrtulnících.
Kořeny přenosných PLŘS sahají až do druhé světové války. V roce 1944 byla v Německu navržena přenosná protiletadlová zbraň zvaná Fliegerfaust nebo Luftfaust, určená proti nízko létajícím strojům. Byla tvořena trubkovou raketnicí pro devět neřízených raket ráže 20 mm, které měly být účinné do vzdálenosti asi 200 m.
V Sovětském svazu vznikl v 60-tých letech 20.století komplet jménem 9K32 Strela-2 (označení vlastní rakety je 9M32), v kódu NATO známý jako SA-7A Grail. Poprvé byl nasazen v r. 1968 během války mezi Izraelem a Egyptem.
V r. 1971 se ve výzbroji Rudé armády objevil modernizovaný typ 9K32M Strela-2M (raketa 9M32M; kód SA-7B Grail). Jeho tepelné čidlo už má jednoduchý chladicí systém. Netradičním prvkem je malý přijímač rádiových vln, který si může operátor připnout k helmě a který za nepříznivého počasí usnadňuje vyhledávání cíle podle jeho radiolokačního vysílání.
Střely 9M32M byly použity nejen v arabsko-izraelských střetnutích, ale i ve Vietnamu, během války Iráku s Íránem (oběma stranami), při bojích
o Falklandy, při občanských válkách v Angole, Jemenu a Nikaragui a během celé řady dalších konfliktů.
V současné době jsou ve výzbroji přibližně padesáti zemí a jistě i mnoha povstaleckých a teroristických organizací.
Sériová výroba prosté kopie základního modelu Strela-2 probíhala v Československu a Polsku. Armády zemí bývalé Jugoslávie mají ve výzbroji mírně vylepšenou licenční verzi kompletu Strela-2M pod názvem Strela-2M/A. Egyptská kopie jménem Ain as Sakr (Jestřábí oko) je poněkud lehčí díky aplikaci sklolaminátových materiálů.
Čína produkovala od roku 1975 bezlicenční kopii SA-7A jménem HN-5, kterou v roce 1979 nahradil typ HN-5A, přibližně odpovídající SA-7B. Čínské rakety jsou licenčně vyráběny ve dvou zemích, které mají s ČLR tradičně dobré vztahy, a to v Severní Koreji (Wha-Sung) a Pákistánu (Anza Mk I). Čína a Pákistán společně vyvinuly i nové komplety QW-1 (Anza Mk II) a QW-2 (Anza Mk III), které jsou zavedeny od roku 1994 (resp. 1998). Výrobce uvádí, že QW-2 má účinný dolet 15 km, což se ale zdá být nereálně vysoká hodnota.
Nejzajímavější zbraň na bázi 9M32 vznikla v 70-tých letech 20.století v SSSR. Od té doby patřila výlučně do arzenálu speciálních jednotek Specnaz a byla utajena tak dobře, že se Západ o ní dozvěděl až v roce 1978 od uprchlého bývalého pracovníka sovětské vojenské rozvědky GRU. Tento systém, který na světě zřejmě nemá obdoby, nese název Strela-Blok.
Dal by se vlastně charakterizovat jako “protiletadlová mina”. Celé odpalovací zařízení lze položit na zem, upnout na strom či jinak skrýt. Od té chvíle pracuje plně automaticky. Jednoduchý akustický detektor čeká na zachycení zvuku tryskového motoru. Dokud se zvuk zesiluje, systém vyčkává, ale ve chvíli, kdy se začne zeslabovat (tj. tehdy, když je cíl nejblíže), zařízení odpálí raketu Strela-2.
Přímým následníkem 9K32 je komplet 9K36 Strela-3 (střela 9M36, kód SA-14 Gremlin), používaný od roku 1974. Jeho hlavní odlišností je možnost odpálení proti cílům na příletových kursech, ovšem jen při malých rychlostech. Infračervené čidlo má poměrně kvalitní chladicí systém, které zaručuje, že navádění neovlivní Slunce či mraky.
Během 70-tých a 80-tých let 20.století byly v SSSR vyvinuty další dva komplety, které jsou označovány jako 9K310 Igla (střela 9M39 nebo 9M313, kód SA-16 Gimlet) a 9K38 Igla-M (střela 9M39, kód SA-18 Grouse). Uvádí se, že druhý z nich je pravděpodobně nadřazen i americkému Stingeru.
Také ruské přenosné PLŘS byly upraveny pro použití v samohybných protiletadlových kompletech a na vrtulnících (např. Igla-V na Mi-28
a novějších Mi-24).
Neřízené rakety
Raketa je ve zkratce dopravní prostředek pro účinnou náplň, schopný pohybu v atmosféře i mimo ni, poháněný vlastním motorem pracujícím na reaktivním principu bez použití atmosférického kyslíku. Tím se liší od kulky, která je vystřelována a nemá vlastní pohon. Pohonný motor je, jak naznačuje název, raketový, v posledních letech v drtivé většině na tuhé palivo.
Na raketách často viděné plošky mají funkci stabilizační (raketa je díky nim přesnější), nicméně základní směr letu rakety je pevně dán ve chvíli odpálení a již se nemění. Velmi často je též přesnost rakety zvyšována rotací (rychlostí od několika otáček za sekundu až po několik set otáček za sekundu). Rotací je raketa stabilizována (podobně jako gyroskop) a velice jednoduše se tak omezí účinek větru a dalších vlivů na letící raketu.
Vznik raket se datuje již od staré Číny a produkty založené na již tehdy vynalezeném principu používáme dodnes pod pojmem “zábavná pyrotechnika”.
Velký pokrok v konstrukci raket se datuje na počátek 20.století, zejména před II.světovou válkou, kdy některé projekty dosáhly značného stupně dokonalosti. V Americe v této době vzniklo první centrum pro rozvoj vesmíru,předchůdce dnešní NASA. Tato instituce se mj. zabývala dálkovým studiem kosmického prostoru a stavbou dalekonosných, často i vícestupňových raket, které byly schopné vynést značnou zátěž do výšky až několika desítek kilometrů. Ke skutečným kosmickým raketám měli však ještě daleko. Menší rakety byly konstruovány především v zemích které se připravovaly na možnost další války, tedy v Německu, Sovětském svazu a V. Británii.
II. světová válka přinesla rozvoj především dělostřeleckých raket, jako byly známé ruské M-13 a M-31 Ka?uše či německé Nebelwerfery. Tyto rakety byly prachové, na rozdíl od současných levné a velmi účinné. Byly však neřízené a velice nepřesné. Stabilizovány byly rotací, podobně jako klasické dělostřelecké granáty a až později byly vybaveny stabilizačními křidélky.
Angličané již v této době zaváděli radarem naváděné protiletadlové rakety. První použitelné rakety na kapalné palivo vznikly v této době v Německu. Byly to neslavně proslulé strategické rakety V-2, využívající jako palivo ethanol a jako okysličovadlo kyselinu dusičnou. To bylo charakteristické pro první série dokonalejších raket V-2. Zde byl později ethanol nahrazen kapalným vodíkem, který se používá v některých raketách dodnes. Většinou však byl nahrazen jinými látkami, které mají větší hmotnost spalin, které tudíž dávají větší tah. Takovou látkou jsou například některé druhy leteckého benzínu, kerosinu. Okysličovadlem se později stal kapalný kyslík. Tato německá konstrukce byla po dlouhou dobu základem raketové techniky na obou stranách železné opony a plně překonána byla až ve druhé polovině 50. let.
Klasickým, veřejnosti známým, názvem pro neřízené rakety je “ka?uša” neboli náboj pro raketomet používaný Rudou armádou ve II.světové válce. Tento termín se v povědomí veřejnosti zachoval dodnes, by? vlastní raketomet i raketa doznaly značných konstrukčních změn.
Neřízené rakety se používají jak v pozemním, tak i leteckém vojsku. Pozemní verze mají většinou velké ráže
(např. v ČSSR zavedený raketomet RM-70, tzv. “Grad”), který používá rakety ráže 122 mm), verze pro
letecké vojsko mají ráže menší. Princip použití je ale shodný. Raketa je zamířena pomocí odpalovacího zařízení;
u raketometu jeho postavením a náměrem, u letounů jejich sklonem v době odpalu. Poté je odpálena a přesnost zásahu spočívá v přesnosti zamíření.
Řízené rakety
Odlišnost řízené rakety od neřízené spočívá v řídícím systému střely, který pomocí ovládacích ploch koriguje směr letu. Neřízené rakety a kulky neobsahují vlastní řídící systém a proto jsou méně přesné, zejména na větší vzdálenosti. Díky řídícímu systému jsou moderní řízené rakety velmi přesné, přesnost zásahu může dosahovat i pouhý jeden metr. Tato hodnota se ale liší pro různé kategorie střel a naváděcí systémy, obvykle je dosahovaná přesnost menší, v řádu několika metrů. Aerodynamické plošky ve tvaru křidélek mají funkci stabilizační a řídící (ovládané řídícím  systémem pro korekci směru letu). Některé střely disponují i řídícími ploškami umístěnými v trysce motoru, střela je pak řízena vektorováním tahu. Používány jsou i systémy kombinující oba typy umístění řídících ploch. Pohonný motor je zpravidla raketový. Dnes se až na vyjímky používá tuhé palivo, ale starší střely mají často i kapalinové raketové motory. Již méně rozšířené jsou motory náporové a proudové, ty se používají především ve střelách s velkým doletem (zhruba 50 a více kilometrů). Menší střely s menším doletem (protiletadlové, protitankové) jsou v drtivé většině jednostupňové, střely s velkým doletem mají stupňů více, zpravidla dva. První stupeň je startovací a urychlovací, hoří pouze několik sekund, poté je zpravidla odhozen. Druhý stupeň je pak tvořen letovým pohonným motorem, který hoří podstatně déle, ale má také menší tah (sílu). Dnešní balistické rakety (zde je zavedené české názvosloví bohužel poněkud nekonzistentní) mají obvykle stupně tři. Třetí stupeň obsahuje samotné bojové hlavice a slouží pro přesné navedení hlavic na cíl. Protiletadlové střely jsou dnes základem výzbroje moderních stíhacích letounů, a? již jde
o infra-červeně naváděné AIM-9 Sidewinder nebo radarem naváděné AIM-7 Sparrow, či ruské R-27 nebo R-77. Dnes jsou též často používané protizemní střely - zejména AGM-65 Maverick (s TV i jiným naváděním), ruské protizemní Ch-29 (TV nebo laserové navádění) nebo evropské laserem naváděné Brimstone, dále protiradarové americké HARM nebo ruské Ch-31. Mezi řízené střely patří též známý obranný systém Patriot, stejně jako mnoho jiných systémů protivzdušné obrany (PVO), a konečně i snad ještě známější střely s plochou dráhou letu Tomahawk.
Jak je z předchozího textu zřejmé, mezi řízené rakety je možno obecně považovat i PTŘS a PLŘS,
ale pro účely těchto stránek budeme takto označovat jen velké rakety (nepřenosné).
|
|
